Poezie bývá vnímána v mužském světě jako zbytečnost či změkčilost mužských charakterů. Minimálně ve světě „drsňáků posedávajících na gaučích s lahví Bráníka z Lidlu“. Naštěstí existují i jiné mužské světy a možná právě proto jsou nejslavnější básníci historie spíše muži. Ovšem víme, jak je to se ženami, zdrojem nekonečné inspirace, že? A proto nechme X a Y být a představme ruku v ruce nebo bok po boku umělce, které lze svým způsobem za Světlonoše současné české poezie považovat. Stávající pozice básnické obce ve světě ovládaném slepou vírou ve schéma 0-1-0-1 je stále minoritní, nicméně i díky zvýšenému zájmu malých nakladatelů, který se přiřazuje k tradičnímu D.I.Y proudu, se poezie neustále rozpíná a oslovuje nové a mladé lidi, čtenáře i posluchače. Proto bych rád ve volném cyklu postupně a nenásilně představil ty, kteří se věnují umělecky poezii a to v různých spektrech tohoto žánru.

Prvním z nich je muž. Autor a básníkPavel Sobek. Letos oslavil 43. narozeniny a pracuje jako reklamní textař.„V reklamě i básních kondenzuji sdělení do malého prostoru,“říká s trochou nadsázky. Nedávno vydal svou novou básnickou sbírku, což je událost, kterou vždy stojí za pozornost. Těsně před prázdninami, 29. června, proběhl křest v dejvickém Jamm clubu. V anotaci ke knize „Princové jsou na koksu“, kterou vydalo nakladatelství No Limit Art, lakonicky stojí:Kniha Pavla Sobka Princové jsou na koksu je určena všem, kteří se taky občas nestačí divit.

Pavel Sobek – Šance pro vás

Zde napište si vlastní báseň,
mně dneska došly teorémy.
Zde napiště si vlastní báseň
a šábneme se o tantiémy.

(str.43, Princové jsou na koksu, No Limits Art 2016)

Než se s Pavlem posadíme a budeme si povídat, a to nejen o poezii, musím předeslat, že si mi Pavlova sbírka líbí. Recenze renomovanějších kolegů najdete níže pod rozhovorem, ovšem jestli máte rádi poezii, tím spíš psanou současným jazykem ke stávajícím i nehynoucím tématům, bude pravděpodobně nejlepší si „prince na koksu“ pořídit do své knihovny nebo vyrazit na Pavlovo autorské čtení.

Takže začněme tam, kde se obvykle končí. Kde jsi naposledy naživo četl a kam můžeme případné fanoušky Pavla Sobka a jeho autorské poezie pozvat v nejbližší budoucnosti?

Pavel: Poslední dvě akce byly Čtení ve vlaku a Večer přiměřených depresí v jednom z Žižkovských barů. Ze čtení ve vlaku jsem byl nadšený, vůbec mám rád netradiční místa. Nedávno se moje básně promítaly na zeď jedné z budov na Štrosmajeráku. Ale pak to myslím majitel těm klukům, kteří promítání organizovali, zatrhl. Nejbližší čtení bude 16. listopadu v klubu Carpe Diem v Praze, kde budu číst spolu s dalšími básníky vydavatelství No Limits Art.

Jaké převládají na sbírku názory či reakce a jak jsi po více než čtvrt roce s knihou spokojen ty sám?

Pavel:Reakce jsou pestré. Od naprosté glorifikace až po posílání do pekel. Řekl bych, že se knížka líbí jinému publiku, než předchozí Sbírka milostných dásní. Což je podle mě dobře. Jinak já osobně už bych ji samozřejmě teď nejraději celou předělal, což je klasika. Naštěstí to nejde.

Někde jsem se dočetl, že jsi jako dítě poezii nesnášel. Teď už je to asi trochu jinak, můžeš prozradit, kdy anebo proč nastal ten zlom?

Pavel:Nedá se říct přímo nesnášel. Je to jako s muzikou. Já bydlel na sídlišti v Opavě, chodil do školy, čas plynul pomalu, v učebnicích byly revoluční básně a koncertovaly tu maximálně ruské častuškovské soubory. Takže jsem hrál na kytaru, ale muzika, co jsem slyšel z rádia, mě vlastně nebavila. Pak jsem dostal od své učitelky kytary desky Blue Efektu, a to byla jiná. Co se týká básní, pro středoškoláka byl výběr v učebnicích prostě mimo. Celá ta povinná četba. Ještě po revoluci u maturity jsem si řekl, že když se máme naučit 10 básní a všichni pojedou Máchu, Šrámka a další podobné kusy, tak já se naučím jen Villona. A že si to češtinářka určitě vybere. Prostě jsem to risknul. A všemi těmi Máji unuděná učitelka si ji samozřejmě vybrala. Vítězně jsem zakončil veršem „Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“, zkasíroval za jedna a šel. Jinak toho Villona jsem dostal tenkrát od mámy.

Poezie z dnešního světa nezmizela, je v různých formách všude okolo nás. Sám si přiznal, že tě slovo poezie děsí svou konzervativností. Je současná česká básnická scéna dostatečně „in“ a „cool“?

Pavel:To je asi hodné těžké posuzovat. Píše hodně lidí, což je dobře, podle mě se to pak samo protřídí. Já zase nejsem, co se týká poezie, encyklopedista, že bych měl najeto všechno, co vyjde. Nebo co se mihne kolem. Určitě je spousta lidí, kteří píší skvěle.

Sleduješ tvorbu svých českých současníků? A koho z nich bys popřípadě doporučil?

Pavel:Baví mě sledovat třeba slam poetry, což je vlastně hip-hop bez hudby, nebo některé hudební textaře, Otu Klempíře, Adama Svatoše a tak. A nadšený jsem byl třeba se sbírky Miroslava Huptycha Noční linka důvěry. Ta je fakt skvělá.

Sleduješ a účastníš se projektů typu Guerilla Poetring a podobně? Jakou formu propagace nebo reklamy bys navrhl, co by člověk z branže, na popularizaci poezie?

Pavel: Guerilla Poetring sleduji, ale neúčastním se ho. Myslím, že v tomhle ohledu to mají básně těžší, než třeba grafiti, protože je to někde položený kus papíru. Takže trochu odpad. Líbí se mi slam poetry, kterou jsem už zmiňoval. A líbí se mi, když třeba moje věc interpretuje někdo jiný. Baví mě sledovat, jakou dikci básni dává, co vypichuje a jak ji vnímá.

Jak ses změnil coby autor? Je patrné i ve tvé tvorbě, že „tvůj svět přišel do let a ty už s ním umíš alespoň trochu zacházet“?

Pavel:No, já jsem pořád takový začátečník, protože spoustu starých věcí jsem posplachoval do záchodu. První knížku vydal relativně pozdě. Myslím, že existuje nějaká tabulka, kde se člověk podívá, co už v jeho letech stihl udělal David Bowie. A pak může svěsit uši. Ale určitě se vyvíjím. Jako každý. Každá z mých knížek je jiná a doufám, že to tak bude i do budoucna. Podle mě my nemělo být cílem objevit svůj zlatý grál a pak už jet všechno na stejný brdo. To může fungovat komerčně, ale člověk se nikam nepohne.

Kterou svoji báseň umíš okamžitě, teď hned, nazpaměť?

Pavel:Koulela se ze dvora takhle velká brambora… Tu teď jedeme doma.

Když se vrátíme k názvu sbírky, nemůžu se nezeptat na tvoje zkušenosti s drogami. Hráli nebo hrají nějakou roli ve tvém životě nebo ve tvé tvorbě?

Pavel:Nijak zásadní. Experimenty samozřejmě v mládí proběhly. Ale já byl v těch věcech vždycky spíš defenzivní. Můj poslední zážitek s drogami byl nedávno během jednoho zdravotního vyšetření. S rajským plynem. Což byla slušná horská dráha. V tvorbě určitě ne. U té chci mít čistou hlavu.

Při tvém citu pro jazyk mě napadá, jestli nepřemýšlíš o napsání nějakého prozaického útvaru neveršované literatury nebo knihy?

Pavel:Přemýšlím. Ale u toho zatím bohužel končím. Nicméně do budoucna tuhle formu nevylučuju. Hodně by mě ale teď bavilo psát texty k muzice. Takže pokud by někdo potřeboval, ať se klidně ozve.

Jaký jsi čtenář? Co čteš za literaturu a kterou knihu bys vybral jako tvou nejoblíbenější?

Pavel:Moje žena se mi vždycky směje, protože mám rozečteno spoustu knih. Něco nadšeně čtu, říkám jí, že je to skvělý, a za dva dny leží kniha v koutě. Už mě nebaví. Ona si ji pak přečte celou a já vyzvídám, jestli to mám dočítat do konce, nebo ne. Prostě nemám trpělivost. Ale většinou se k té knížce pak vrátím. Hrozné rád mám muzikantské životopisy. Naposledy třeba životopis George Harrisona. Je zajímavé vidět pod pokličku. V té knize třeba kapitola o tom, když ho napadl nějaký šílenec přímo u něj doma a chtěl ho zabít. George se s ním pral a u toho volal Hare Krišna. Nebo celý propletenec s jeho bývalou ženou a fetujícím Ericem Claptonem. Prostě jak říkám…princové jsou na koksu.